2015 Eichstätt Lehrgang

Cestou hin

Povedlo se mi obstarat dobré vlakové spojení. Ráno jsem nevstával příliš brzy. Dobalil jsem si věci, naskládal na kolo a vyrazil na nádraží. Rychlík z Brna mě provezl údolím, kterým jsem ještě nevlakoval. V Praze jsem přestupoval na expres do Německa. Měl jsem radost, že kamarád i na poslední chvíli zareagoval a mohli jsme se alespoň na chvíli setkat. Považuji si toho o to víc, že za mnou musel vážit kus cesty.

Byl jsem nervózní, co se týče přepravy kola vlaky, ale nakonec bylo všechno v nejlepší pohodě. Jen ten expres byl dost přehřátý. Vystoupil jsem v Domažlicích, asi v 2/3 mé cesty. Dál jsem pokračoval už obvyklým způsobem, kolmo.

Trochu mě překvapila vyhlídnutá trasa, jako nesjízdná pro nemotorové vozidla. Naštěstí v Německu docela platí, že je poblíž adekvátní (tj. ještě lepší) cesta. Užil jsem si tak výhledu na “Šumavu” a bohužel nedozrálých ostružin. Jel jsem dlouho, až dokud mi skoro došla voda. Pak jsem na kraji jednoho města u obchodu Aldi šel spát. Bohužel se ukázalo, že nedělní večer není tak klidný čas jak jsem čekal, tak mě neustále rušil nějaký pohyb na parkovišti. Zátiší s plotem a ostnatým drátem, pod kterým jsem těsně spal, se další den ukázalo jako okrajové pásmo vedle vojenskému prostoru – kasárny Bundeswehru.

Další den začal pomalu. Vstal jsem včas, ale otevřených obchodů jsem se nedočkal, bylo brzy. Nechtěl jsem se zdržovat čekáním, tak jsem pokračoval v cestě. K mé škodě se ukázalo, že poměrně dlouho nemám narazit na obchod. Teda, ony pravděpodobně někde v těch vesnicích byly, ale mimo hlavní průjezdný tah, takže jsem je neobjevil. Vodu jsem si obstaral, již osvědčeně, na hřbitově.

Našel jsem město, kde jsem vybral penízky a nakoupil. Za městem, v altánku u zeleného hřiště jsem pak pořádně pojedl a pokračoval v boji s kilometry. Zdálo se mi, že se celý den cesta děsně táhne, že jedu příšerně pomalu a kilometry neubývají. (ukázalo se, že kilometry sice neubývaly, ale i přibývaly) Dvakrát jsem cestou trochu zabloudil, poprvé u Regensburg, kde jsem následoval hlavní tah, který ovšem zatím stočil na východ a já chtěl na západ. Podruhé jsem začal mít problémy před Saal, kdy mě cesta opět stočila na východ a musel jsem se po přeponě vracet. V Saal jsem váhal jen chvíli, kudy se vydat, než mi došlo, že cestu prostě nemůžu stihnout a po telefonátu na Uni jsem sedl na vlak. Vypadalo to, že se mi v něm přistoupivší děti (družina/tábor?) smějí, ale nebylo to nepříjemné. V Ingolstadtu jsem opět zaváhal ve směru, ale vyrazil jsem dobře a Eichstätt následoval po dvaceti mílích.

Na místě jsem byl příjemně přivítám panem domácím. Dal mi klíče a ujistil, že o nic nepřijdu, když se půjdu osprchovat. Než jsem se vrátil, bylo po povídání a já sedl do vyprazdňující se místnosti. Přivítaly mě naše tutorky, se kterými jsem si velmi příjemně popovídal (německy!).

Přes svou vlakovou “porážku” jsem na kole ujel 95 mil (tím vlakem 50 km). Vůbec netuším, kde jsem nabral takovou vzdálenost (a následně časové zpoždění), když mi internet tvrdil, že celé (i s prvním dnem, tj. +38 mil) to bude jen malinko přes 100 mil.

Dort

Prvního rána, po slabé snídani, zamířili jsme společně na univerzitu, napsat rozřazovací testy. Myslím, že se mi poměrně povedl. Poobědvali jsme v menze, kde to bylo prímové a chutné – intenzivně jsem vzpomínal na své “drážďanské” přátele. V odpoledních hodinách jsme pochodili trochu po městě a nechali jsme si ukázat místní krásná místa (vpravdě ale jen pár). Byl s námi takový vousatý sympatický pán. Já nechával své lače různě ležet (například před sochou) a chodil jsem leckde naboso. Byly vedra a já se chtěl chladit. Po prohlídce katedrály jsme skončili na večeři na radnici, kam nás pan starosta pozval na párek s preclíkem.

Úvodní test jsem zvládl a byl jsem zařazený nejprve do skupiny B1, ale druhý den mě z iniciativy samotné vyučující šoupli do skupiny B2, kde se konečně vyučovaly zajímavější témata a hlavně nás bylo malinko, takže se nám učilo moc dobře.

Ve čtvrtek jsem se nechal spřátelit s jedním sympatickým Rumunem, studentem psychologie z Británie. Doprovázeli jsme se často na ubikace, ale také mě dělal propagační fotky v knihovně. Ten den jsem ještě sedl na kolo a jel proti proudu říčky a navštívil tak vesničku Dollstein a užíval si do sytosti nádherného údolí.

V pátek odpoledne jsem měl první hodinu Landeskunde & Konverzation. Učitel byl veskrze sympaťák, ale skupina byla namíchaná i s výrazně slabšími žáky a konverzovali jsme na poměrně nezajímavé témata, teda kromě poslední lekce, kdy se k nám dostala konečně kniha popisující a upozorňující na zajímavá místa v kraji – díky čemuž jsem v posledním týdnu vyrazil k replice římské hraniční věže. První pátek jsme také na večer procházeli město ještě s tutorkama, které ukazovaly zajímavé podniky, skončili jsme na pivě u řeky – dlouhá noc.

O víkendu jsme měli exkurzi do kláštera Weltenburg, pak lodí do Kelheim a dál autobusem do Regensburgu. Ten jsem si nakonec docela užil – našel jsem si i oblíbené místo. V neděli jsem se prošel na hrad nad ubikacemi a večer strávil v knihovně při sledování německého filmu o starých emigrantech z Turecka. Už další den, po škole, jsem se vydal na kopec, kam mě zavedla cestička od hradu. Okamžitě jsem se zamiloval.

V úterý jsme se vypravili na exkurzi do Ingolstadt. Přivítal nás starosta, dostali jsme nějaké housky a prošli se po městě. Navštívil jsem obchod Paulínek a trochu se poflakoval. Zaujalo mě roztržené dělo před muzeem války. Ve středu jsme měli herní večer a já úspěšně vysvětlil pravidla hry Carcassonne. K tomu, nebo za to jsem získal svou, krásnou, CarcassonneFrau 🙂

Ve čtvrtek mi trochu, ale příjemně, zkřížil plány Cosmin, společně jsme totiž nakoupili a povečeřeli. O víkendu jsem propásl otevírací čas knihovny (ale těsně, málem mě tam paní zamkla). Večer jsem vyběhl na (druhý) kopec, ogriloval klobásky a používal si výhledu na město z druhé strany.

Ve třetím týdnu jsme měli vypracovat projekt. Se spolužákem jsme vyrazili do manufaktury na filcové radosti a dělali rozhovor s paní výrobčí. Bylo to velmi příjemné setkání s (pro mě) docela novým přírodním materiálem. Večer jsem se jal k sepisování blogových příspěvků, ze kterých se můžete těšit celý podzim.

Taky jsem se konečně pustil do skenování vyhledaných knih, které chci zužitkovat v práci. Po dlouhém skenování jsem se sešel s ostatními na večerní společnou akci, kde nám spolužáci z tanečního kroužku předvedli své nacvičené vystoupení.

V sobotu jsme vyrazili do města Rothenburg ob der Tauber. Moc nádherné místo, teda městského, ale starodávného typu se spoustou krásných malých obchůdků. Prodávají tady typické koule, které chutnají asi jako prezidentské milosti.

A v neděli po proflákaném dopoledni strávil podvečer, pěti hodinami vytváření prezentací k projektům. Příprava se ale oplatila a posbíral jsem dobré známky i pochvaly. Jak už to u mě bývá, povídám z hlavy, bez papíru, jen s tahákem na plátně (prezentací). Večer po prezentacích jsem se vydal podívat na film, který byl dost náročný a jeden ze čtyř pozorovatelů to neustál, odešel.

Taky jsem se konečně odhodlal opravit (servisovat) kolo. Mělo jít vlastně jen o výměnu řetězu. Nakonec se ukázalo, že je třeba vyměnit i přehazovačku (její kolečka byla už sjetá). Nechal jsem po dlouhých snahách řetěz starý.

Poslední středa se pak stala vrcholem celého setkání. Opékali jsme. Tutorkám jsem úkol vyfoukl, protože se připékali s klobáskami, kdežto já si od Sarcia půjčil hadr, který omotaný kolem ruky posloužil jako tepelný štít. Ve čtveřici jsme se vydali sledovat Perseidy. Já, Lina, Iliya a Chase. Moravák, Litevka, Bulhar a Američan. Společně jsme koukali a kluci nám k tomu i notovali na kytaru.

Ve čtvrtek jsem se jal loučit s místem svého pobytu, svým kopcem a vůbec. Dokonce jsem od Liny dostal dárečky, což bylo moc milé. Jen já jsem nestihl nic vytvořit, protože jsem si takto na závěr nechal ještě jiné záležitosti k dokončení. To mě dost mrzelo.

Dost mě překvapilo, že paní uklízečky ve středu uklidily co neměly a tak mě pak v loučícím procesu chyběly právě ty činnosti, které k odjezdu patří. Například odvezení vratných láhví, recyklování nějakých obalů a tak podobně. Dlouho do noci, přes půlnoc jsem dělal co jsem potřeboval, včetně balení.

Cestou her

Poslední noc byla dlouhá neklidná. Opakovaně jsem se budil, ikdyž jsem spal sotva pár hodin. Vstal jsem ještě dlouho před svítáním, právě abych se rozloučil s Linou, která se mi svěřila s časem svého ranního odchodu. Tak za silných emocí končil můj pobyt ve městě.

Byla tma, silný studený vítr, jel jsem známou cestou, bez lamp, jen se svými diodami. Pod staré římanské hradisko, v tomto směru jsem dále ještě nebyl. Stále byla silná tma. Pokračoval jsem v cestě ještě hodinu, po neznámé, rovné cestě údolím, bez dalších lidí. Teprve u vesničky Kinding jsem zahlédl první sluneční paprsky a o chvíli, u rybníka, jsem se převlékl a posnídal.

Cestou údolím říčky Altmühl jsem místy i bloudil. Zpravidla ve vesničkách, kde prostě nebylo značení cesty kolem řeky, nebo pokud bylo více možností a já si nebyl jistý – jel jsem zase bez mapy. Tak jsem docela tápal v Beilngries a Dietfurt. Další cesta až do Kelheim, kde jsem dorazil teprve se sluncem docela vysoko, šla dobře. Po cestě v Riedenburgu mě zaujalo nějaké místečko pod mostem.

Od Kelheim jsem dál pokračoval už podél Dunaje. Cesta byla jednoduchá, jak jsem po cestě v opačném cestu v Kelheim naprosto tápal. Teď jsem jel krásně podél řeky, vesměs ve stínu, až do Regensburgu. Tam jsem proletěl těsně kolem centra, zavzpomínal při krátké pivní zastávce v restauraci Alte Lindau a pokračoval jsem na chvíli naposled podle paměti, podél řeky, za město.

Tudy jsem před 4 týdny zabloudil, ale dnes, zcela záměrně, jsem zdříml po svačině na lavičce. Výhled jsem měl na zajímavý monument, Walhalla. Těsně před odjezdem jsem ještě uvítal na lavičce spolucestovníky, tátu se synem, kteří jeli z Ingolstadtu do Passau. Krátce jsme promluvili a já odhodlán, rychlostí cyklisty, vyrazil.

Bez mapy jsem bez problému dorazil až do Straubing, kde zrovna slavili pouť a kde se mi značení, stejně jako veškerý směr, ztratil. Před zavíračkou jsem nakoupil co jsem mohl uvézt a s nadějí, že v sobotu nebude v Rakousku státní svátek a že tak budu moci další večer ještě na neděli dokoupit, vyrazil jsem dál, hledat cestu. Bloudil jsem bez mapy tam a zpět, rady místních moc nezabíraly a já jistě ztratil více než hodinu v tomto městě. Nakonec odhodlán a se zapojeným sedmým smyslem jsem se pryč dostal.

Když jsem se rozjel a valil plnou naloženou rychlostí, nabral jsem na hřbitůvku vodu za pozdravu místních dam a těšil jsem se, že se západem slunce budu mít srovnaný osobní rekord. Ještě s rezervními silami a rozsvícenou baterkou, mračil jsem se na západní blesky osvětlující mraky. Doufal jsem, že ještě hodinku pojedu po hrázi a vytvořím rekord nový. Nepovedlo se, přišel silný boční vítr a já se s přicházejícím deštěm schoval pod střechu. Tentokrát to byl zrušený obchod v obci Metten. Spal jsem mezi pavouky, pod stříškou jednoho starého supermarketu. Než jsem stihl zaspat, přijeli hasiči a policie. U domu přes cestu shodil vítr část stromu na nějaké auto. Hasiči za modrého světelného doprovodu auto vyprostili a strom shodili. Po přeběhnutí jedné dešťové vlny mě v noci navštívili mládežníci, kteří si přišli vypůjčit nákupní vozík, aby se mohli povozit. Mě docela maximálně ignorovali, dělal jsem, že spím.

Ráno se počasí zlepšilo, přestalo foukat i pršet. Po snídani jsem vyrazil. Projel jsem po stezce malebným Deggendorf a pokračoval rychlou cestou na Passau. Těsně před městem mě ohromila obrovská vodní elektrárna. V centru jsem vysílen dlouhou cestou navštívil restauraci, kde jsem patřičně poobědval úžasné menu s hříbky. Do Rakouska jsem vyrazil po levém břehu, jak mi poradil pán za Regensburgem. Sledoval jsem scenérii zvedajících se kopců a užíval si výhled na vodu.

Teprve u Kager jsem přejel na další břeh, informován cedulí o nutnosti užití trajektu při cestě po břehu levém. Cesta se zvedla o několik vrstevnic, ale vedla dál docela příjemnou stinnou krajinou, a kolem hostinců. V Aschach jsem se přesvědčil, že i v Rakousku mají statní svátek a že si budu muset další den poradit jinak, že nic nepřikoupím.

Jel jsem až do setmění, chtěl jsem navštívit Linz. Do něj jsem s večerem v pravdě dojel. Na jižní straně se zase začalo sbírat na bouřku. Než slunce zcela zapadlo, přišel déšť. Linzem jsem projel jen po nábřeží. Působil na mě velmi přívětivě, plný zeleně a prostoru pro lidi. Nocoval jsem za přicházejícího deště, pod mostem za Linzem, vedle Chemiepark Linz.

Nevstával jsem úplně brzy. Jel jsem dlouho kolem řeky. Ještě ráno jsem díky objížďce a chybějícímu značení udělal dlouhé kolečko a vrátil se na křižovatku pod jednou přehradou. Docela mě zarazilo, že skupina čecháčků mě i můj pozdrav docela ignorovala. Pokojně, ale se zaváháním jsem projel Persenbeug. Pak cesta vedla přes vlnění se kopců po levém břehu až do Krems (an der Donau). Cestou jsem narazil na nějakou UNESCO památku, kde bylo spousta lidí a myslím, že jsem zbytečně vyšlapal nepříjemný kopec. Povrch cesty byl často strašný, v těch starých vesničkách byly skoro všude kočičí hlavy.

Těšil jsem se, že v Krems si dám nějaký gyros, nebo něco takového teploučkého. Jenže centrum města jsem minul a valil jsem podél řeky dál. Netroufal jsem si pro přibývající míle vracet se. Odpočinul jsem si na lavičce v lesíku za městem a po nasbírání svačinových ostružin jsem jel dál.

S blížícím se večerem, jal jsem se konečně zahnout od řeky na sever, k Moravě. Nejprve na Kirchberg am Wagram. Odtud jsem spoléhal jen na vlastní úsudek a případné cedule s mapami a ukazateli, jelikož mapu jsem neměl a od řeky jsem se potřeboval vzdálit. Ve zmíněném Kirchberg jsem hledal nějaké teplé jídlo. Našel jsem jen pizzerii. Nakonec jsem si v parku před ní jejich pizzu z části snědl, zbytek jsem si nechal na později. Personál nebyl místní, možná i italský. Makali jak jen mohli, měli spoustu zákazníků. Já dostal drobnou slevu a k pizze Cocacolu zdarma – měl jsem radost z cukrů na cestu, jelikož jsem začínal mít chuť přece jen udělat nový vlastní rekord.

Za městem jsem se pokusil jet po cyklostezce. Tu jsem ztratil po průjezdu roklí a vinicemi. Jel jsem přes nemalé kopce, ale orientační smysl mě konečně neomylně vedl a já dorazil přes Großweikersdorf. Jen co jsem projel, padla tma a lesem, docela poklidnou krajinou, kolem slavnosti hasičů a koňských výběhů jsem dorazil do Hollabrunn. Velmi prosvětlené město, s kolotoči a kulisou poměrně vzdálené bouřky a blesků.

Tam mě potěšily ukazatele, které ukazovaly k hranici Moravy, do Laa an der Thaya. I potmě jsem nakonec udržel směr, a přes nešťastné odbočení přímo v Laa jsem překročil hranice Moravy krátce po půlnoci. To mi ale už začalo pršet. Osobní denní rekord jsem vyrovnal v Parku, poblíž centra města. Odtud jsem tvořil rekord nový.

V jihomoravských vesnicích jsem hledal k přespání nějakou zastávku, očekávaje zhoršování už dost intenzivního deště. V Hevlíně to ještě docela žilo a zastávky byly obsazené mladými. V Hraběticích a ostatně i v Hrušovanech (nad Jevišovkou) byly obsazené jinými spáči. Nakonec jsem docela přesně na 250km zůstal na lavičce u kostela v Hrušovanech. Zrovna nepršelo, tak jsem si udělal provizorní „přístřešek“. Později v noci, možná už v jitru, mě vzbudil vichr s hromy, ale poslední nestřeženou stranou jsem „zacpal“ karimatkou a do rána dospal ne v mokru, jen vlhku.

Ranní vstávání bylo pomalé a rozpačité. Za sledování zedníků u kostela, jsem se pomalu rozšlapal v polomokrých věcech dál na sever, do Brna. Kus cestou známou, kousek neznámou. Posvačil jsem až po nákupu v jedné sámošce ve vesničce za kopečky. Taková poklidná pondělí bych chtěl mít, ne jako ve městě.

Den, příjezd do Brna s nákupem v Kauflandu, vyzvednutím nového NTB i odpoledního praní a odpočinku jsem zvládl dobře. Jen mi je líto, když občas nedokážu sebrat odvahu a poradit někomu, kdo od pohledu možná i tápe, jen si neumí říct o pomoc. Je to mé předsevzetí ze závěru cesty – být odvážnější.

Příspěvek byl publikován v rubrice Cestopisy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.