Samozřejmě. Pěkně to podala psycholožka Hoskovcová, když pojednávala o dobrém způsobu vysvětlování ježíškových dárečků dětem: Vyjadřujeme si vzájemný vztah, že myslíme na druhého a snažíme se mu vybrat nějaký dárek.
Mnohý čtenář jistě zná knihu Pět jazyků lásky. Když si to spojíte a zákonitě tak odhlédnete od komerčního smýšelní (na které beztak s ostatními nadáváte), přijdete na to, že nechci psát o pokřivenosti čím dál častějšího přání: “hodně dárků pod stromeček“.
Chapman mluví o pěti formách projevu lásky (náklonosti, přátelství, …), a sice: Slova ujištění, Pozornost, Dárky, Skutky služby, Fyzický kontakt. Někdo je citlivější na některou z forem, jiný na jinou. To jací jsme se pak má promítnout do formy, jakou chceme svůj vztah druhému projevit, nebo jakou očekáváme, že nám bude ideálně projeven.
Když někdomu, kdo v dárcích vidí většinou jen dobře míněné hlouposti, ale touží po společenství (hovoru, pomoci, objetí), dáváte dárky, spíše poukazujete na neúplnost svého zájmu.
Höschel upozornil na překrývání duchovní vyprázdněnosti Vánoc konzumními způsoby a kvantitou materiálních statků (jídlo, dárky). Byl bych raději, kdyby se začalo jít hlouběji a opustila se ta bláznivá povinnost dárků, přešlo se k osobním vztahům k Pánubohu a bližním.
Osobně. Mám radost, když se mohu třeba i o těch Vánocích “schovat” k příteli, který mě dělá trochu společnost a trochu mi nechává klid. Když nemusím řešit bláznovství kolem spousty možných tradic. Když jako dárek dostanu ponožky a víno, které hned při společném hovoru vypijeme. Když někdo dostojí slibu a konečně se se mnou setká.
Kolik a jakých “dárků” dnes rozdáš ty?
—
A na doplnění prof. Sokol od 38:30.