Mše, šlehačka na dortu

Mše svatá (eucharistie) je největší dar Církvi a její poklad. Při slavení mše svaté se proměňuje chléb na tělo a víno na krev našeho Pána. Je to ale to nejzákladnější? Do značné míry to křesťany charakterizuje, ale podle toho křesťana mezi ostatními lidmi nepoznáte…

Mše jako vyvrcholení

Pokaždé mě překvapilo, že tento hluboký a mnoha symboly propletený obřad je prezentovaný jako základ, nikoliv jako vrchol Ježíšova poslání. Projevovalo se to třeba tak, že mě mí zbožnější přátelé chtěli blíže přitáhnout k Bohu a místo aby mě ho víc představili, pozvali mě na mši. Tak jsem tam seděl, ničemu jsem nerozuměl a snažil se alespoň opakováním gest ostatních příliš nevyčnívat. Chvíli trvalo, než mě někdo zasvětil. Právě toto mi přijde jako strkání perly svini. To nejtajemnější strkat každému nezasvěcenému dříve, než vůbec dokáže pochopit, natož přijmout a docenit o co ve skutečnosti jde. Navíc si myslím, že bez další “péče” může být taková návštěva odrazující.

Když se podíváme v celosvětovém měřítku, tak vidíme, že ne všude se mše koná každou neděli nebo dokonce denně, přitom věřící by chtěli. Být eucharistie základ Kristova poselství, tak tito nešťastníci musí mezitím duchovně vyprahnout. Podobně nám historický kontext ukazuje, že to, co pro nás Bůh má, je spousta pozornosti a lásky, individuálně každému člověku nabídnuté. Bůh sám oslovuje Abraháma, Mojžíše, Samuela,… a otevírá cesty jak s Ním být ve společenství. Ježíš pak přichází o dost později. Ze své vůle se Bůh stává člověkem a svým životem nám ukazuje cestu. Teprve na konci a jen jednou bere do ruky chléb, láme,… a je za nás ukřižován.

Mše zevšednělá

Nemám nic proti slavení mší každý den. Mívám období, kdy je vyhledávám a jsem za ně vděčný. Ale je tady riziko, že častému návštěvníkovi zevšední. Silně se to ukazuje v čase Covid-19.

Udiveně sleduji, spousta farářů začíná vysílat ze svých kostelů, jak sami(!) slaví mši. Mimo množství přenosů to není nic nového. Ale právě to množství (a s tím spojená propagace) něco ukazuje. Mše už není tím posvátným vrcholem, šlehačkou na dortu naší víry; je “prezentována” jako základ, jako nejnutnější (všední) záležitost.

Lidé se přestávají dívat na mši jako na něco posvátného a vzácného. Naopak, začínají si klást otázku: “Mohu při takové mši třeba žehlit?”
Buď takový člověk nechápe význam (posvátnost) mše svaté, nebo je to pokus o blasfemii. Možná jsem zbytečně přísný, ale chci upozornit na význam a svátostnost mše svaté i eucharistie. Pokud mi mše chybí a já se jí potřebuji účastnit, tak to udělám ve vší posvátnosti a v nouzi klidně pomocí televize (pokud to vnímáte jako dostačující). Ale nejde o zbožné divadlo, které si promítám k práci, místo jiného seriálu.

Mše není to samé co naučný pořad. Ani to samé co studium Písma, nebo prostá modlitba. Modlit se neustále, při každé činnosti rozhodně doporučuji. Ale podstata takové modlitby pramení v tom, že se věnujete tomu, co děláte. Naplno tady a teď, v přítomnosti Boží. Mše je specifický druh modlitby, kterou ze své podstaty nemůžete provozovat při čemkoliv, ani když ji máte doma na obrazovce. To si raději z úcty k svaté mši pusťte nějaký seriál.

Každopádně bych rád všechny povzbudil: máme mnoho cest k Pánu a různé “kořeny” spirituality. Zkusme v době “bez mše svaté” poznávat nové cesty a prohlubovat zkušenosti i s jinými cestami. Pojďme objevovat a vychutnávat si celý dort.

Příspěvek byl publikován v rubrice Poutníkova Glosa. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.