“Ahoj Kláro. Je to moc pěkné, ale neslyšel jsem tvůj díl.” Chtěl jsem poukázat na hlubokou filosofii a místo toho jsem musel vypadat jako buran. Promiň 🙂
To jsem byl na moc krásném koncertě orchestru Masarykovy university. Přivedl mě k několika myšlenkám. Třeba ta dnešní. Je naprosto úžasné, jak se každý hrající soustředí a maká. Třeba těch houslí je tam tolik. A početně také čel… Až by mohl nějaký ignorant, tak od pohledu říct, že by jich stačila polovina. Ale právě ten počet, ve kterém se jednotlivec skoro ztrácí, je zásadní. A ten ztracený v počtu, ten je tam tak zásadní – bez něj by to nebylo ono. Nemůže chybět a snahu desítek kolegů může sám zkazit.
Myslím, že tak je to i v božím světě. Je nás hodně. Každý máme poctivě a dobře dělat to své právě proto, protože na nás záleží. My, každý, jsme důležití, ikdyž to v tom celku vlastně na první pohled nejde poznat.