Siréna

Pan farář nám ukázal Betlém a pak musel spěchat na pohřeb. Cestou jsem zahlédl parte… a početné “zástupy”, lidé na pohřeb, mnozí v uniformách.

Když jsem po konci směny vybíhal z práce, zrovna zněly zvony. Místní církev se loučila se svým členem. Jen co jsem zaběhl za zatáčku, zpomalil jsem na ztichlé rovince. Rozezněla se siréna. Takový zvuk mě probouzí. Jednou, tak půl minuty. Čekal jsem, pár vteřin odmlka a druhé volání pro výjezd hasičů…

…ale Ticho! To přece není žádný signál…

A pak mě to došlo. Slzy se mi vedraly do očí. Poslední zavolání z hlásné věže. Výkřik za odcházejícím hrdinou, který byl připraven pomáhat ostatním. Člověkem, věřím, že velmi dobrým.

Hlasité zvolání do končin země, že je o ochránce méně.
Hlasité zvolání za řeku Styx, že se na chvíli loučíme, ale pamatujeme.
Hlasité zvolání do nebe, že jde náš – je třeba mu otevřít bránu.

siréna na střeše domu

Jako se modlíme, za přátele, raněné a ohrožené, je dobré vzpomínat na naše (živé) zemřelé. Vztahy, tím spíše lásku, přece smrt neničí, jen proměňuje. Budu “vzpomínat” i na tyto neznámé…

Příspěvek byl publikován v rubrice Poutníkova Glosa. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.